Najít počátky lékařství je úkol takřka nemožný. Víme, že již Dalimil se ve své kronice zmiňuje o Krokově dceři Kazi jako o znamenité bylinkářce. Jisté je, že pohané na našem území byli velmi úzce spjati s přírodou a její znalost využívali k léčení nemocí pomocí darů z ní. S příchodem křesťanství se leccos změnilo, víra se upínala k posmrtnému životu, pohanství bylo postupně vymýceno. Naštěstí znalost přírodních léčiv ne. Místo pohanského léčitelství se v klášterech začala rozvíjet organizovaná péče o nemocné, která se dále zdokonalovala, začaly objevovat špitály. Jen část špitálů ale sloužila jako nemocnice, většina kapacity suplovala služby pozdějších starobinců, chudobinců, sirotčinců a ústavů pro choromyslné.

První doložená zpráva o někom, kdo absolvoval medicínské vzdělání a žil na území Čech, pochází z konce 10. století. Týká se pražského biskupa Thiddaga (?–1017). Tento původem Sas byl osobním lékařem Boleslava II. První špitál pro nemocné vznikl kolem roku 1100., první lékárna byla založena prý 1135.

Ve 13. století zasáhly naše území dvě velké epidemie, obě spojené s neúrodou a hladomorem. V té době byla zcela nemožná celoplošná opatření a tak přišla snaha alespoň o zlepšení hygieny a zároveň byly zřizovány útulky pro nemocné. Středověká medicína vycházela z děl a poznatků antických lékařů. Ve 13. století se v Praze objevují první snahy o budoucí vysoké školství. Kolem roku 1350 zahubila epidemie dýmějového moru téměř polovinu obyvatel. V době epidemií se města uzavírala a u příchozích se kontrolovalo místo, odkud přicházejí. Města zřizovala infekční špitály a leprosária a nařizovala v nich izolaci nemocných.


Vyzkoušejte pohodlné oděvy v oddělení:

ikona oddělení KZdravotnické oděvy
» Zdravotnické oděvy
ikona oddělení GTrika a polokošile
» Trika a polokošile
ikona oddělení Sesterské šaty
» Sesterské šaty a uniformy
ikona oddělení Operační komplety
» Operační komplety

První univerzitu ve střední Evropě založil 7. dubna 1348 Karel IV. Pražské vysoké učení mělo od svého založení hned všechny čtyři fakulty, fakulta sedmera svobodných umění (tzv. artistická, ze které se později vyvinula fakulta filosofická), fakulta právnická, teologická a lékařská. Do té doby se za vyšším vzděláním muselo do ciziny. O počátcích lékařské fakulty neexistují žádné písemné zprávy, nicméně se utěšeně rozvíjela a pro okolní university vychovávala budoucí profesory. Nicméně husitská revoluce přerušila fungování lékařské fakulty téměř na 200 let.

Za jednoho z nejvýznamnějších učitelů pražské lékařské fakulty předhusitské doby byl považován Zikmund Albík z Uničova. Byl osobním lékařem krále Václava IV.  a pravděpodobně i císaře Zikmunda Lucemburského. Jeho spisy o moru a jiných nemocech bylo zdrojem vědění pro studenty. Zabýval se především urologií, nefrologií, revmatismem, chorobami zažívacího ústrojí a zdravovědou.

Chirurgické zákroky a třeba napravování zlomenin nepatřilo do kompetence doktorů, nýbrž lidé využívali služeb lazebníků nebo opovrhovaných katů. Porodů se ujímaly porodní báby.

Diagnostika byla z dnešního hlediska primitivní, lékaři zkoumali především stav kůže (hlavně teplotu a zabarvení), krev, moč a stolici. Při stanovení léčebného postupu vycházeli z předpokladu, že každá nemoc je porušením rovnováhy, jíž je třeba obnovit.

V období husitské revoluce se řady špitálů ujala města a hodně jich zaniklo. Lékařské povolání patřilo k lukrativním profesím a přinášelo i nespornou společenskou prestiž.

Na úroveň lékařské vědy v českých zemích mělo silný vliv obnovení pražské lékařské fakulty roku 1622.

První specializované nemocnice začaly na našem území vznikat až s příchodem Milosrdných bratří v 17. stol. Kvalita péče ale kolísala v závislosti na majetkových poměrech. Z 16. století již pochází více písemných dokladů o vybavení nemocnic – vznikly oddělené místnosti podle jejich využití. Také lékaři začali navštěvovat nemocné ve špitálech, v předhusitské době to nebylo zvykem, lékaři tam nepůsobili. Ani stejnokroje lékařského personálu nebyly ještě zavedeny.

8. června 1600 proběhla veřejná pitva, kterou vedl Jan Jesenius a asistoval mu známý pražský lékař Adam Zalužanský ze Zalužan. Záměrně neuvádím první, před touto zřejmě proběhly jiné, nicméně tato je nejznámější. Pitva trvala 5 dní. Zveřejnění samotné události šlo nepochybně i o snahu pozdvihnout lesk pražské univerzity a lékařské fakulty.

Jan Jesenius se díky této pitvě dostal do historických pramenů a povědomí veřejnosti. Jeho život však neskončil slavně. Spolu s dalšími českými pány byl po prohrané bitvě na Bílé hoře dne  21.června 1621 popraven.

Adam Zalužanský ze Zalužan rodák z Mnichova Hradiště. Na univerzitě v Helmstedtu získal titul doktora medicíny. Poté se v roce 1587 vrátil na pražskou univerzitu jako profesor, postupně se stal děkanem, a nakonec v roce 1593 rektorem. Snažil se o znovuobnovení lékařské fakulty. Zasloužil se o to, že botanika byla vyčleněna z medicíny a stala se samostatným vědním oborem.  V roce 1613 obětavě léčil nemocné morem, sám se však nakazil a zemřel.

Již od druhé poloviny 16. století se vyvíjel institut krajských, respektive zemských lékařů, vykonávajících hygienický a zdravotní dohled v rámci svého regionu. V 18. století jsou již běžní ve velkých a bohatých městech městští lékaři (fyzikové), na venkovských panstvích tzv. lékaři panští.

Lidé v 18. a 19. století byli sužováni všemi možnými infekčními chorobami, z bakteriálních nemocí pak především syfilidou , cholerou, skvrnitým tyfem, břišním tyfem a tuberkulózou. Z virových infekcí to byly neštovice. Lékaři v polovině 18. století, přestože měli často nejlepší možné vzdělání své doby, v diagnostice chorob značně tápali a v léčbě samotné byli téměř bezmocní. Základní a „osvědčenou“ léčebnou metodu bylo pouštění žilou v domnění, že nemoc je projevem zkažených tělních šťáv, které je potřeba odpustit.

Osvícenské reformy usilovaly o vytvoření uceleného systému zdravotní správy.  Vznikla instituce zemského protomedika, tato funkce existovala s určitými změnami až do roku 1848. Zemskému protomedikovi přímo podléhali krajští lékaři (fyzikové), podléhající krajskému hejtmanství, krajští ranlékaři  a krajské porodní báby. Města měla městské fyziky, městské ranlékaře a porodní báby. Dále platila analogie pro panská sídla na venkově – panští lékaři, panští ranlékaři, panské porodní báby.

Ke zvýšení veřejné hygieny přispěl Josef II. (1741-1790) zákazem pohřbů uvnitř obydlených osad, v kostelních hrobkách a šachtách u špitálů, vydaným roku 1784. Josef II. nařídil zakládání specializovaných ústavů pro nemocné – všeobecné nemocnice, pro nastávající matky a opuštěné děti – porodnice a nalezince, pro choromyslné – ústavy choromyslných a pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné – chorobince. Ve zdravotnictví znamenaly josefínské reformy značný pokrok. Znamenaly

Graduovaných lékařů v Čechách a na Moravě ve druhé polovině 18. století bylo jen několik desítek. Většinu zdravotnických výkonů zajišťovali ranhojiči, případně fyzikové bez univerzitního vzdělání. Porodů se ujímaly porodní báby, problémy se zuby pomáhali řešit především na venkově kováři.

Ranhojiči, kteří měli ve své gesci léčbu úrazů a povrchových nemocí, až do tereziánských reforem nestudovali, pouze se vyučili u zkušeného ranhojiče a praxí si rozšiřovali své vědomosti. Až do konce 18. století byla chirurgie považována spíš za řemeslo než vědu. V oblasti chirurgie došlo ve druhé polovině 19. století k definitivnímu zrovnoprávnění ranlékařů s lékaři, a to nařízením z roku 1873, kdy byla na pražské lékařské fakultě otevřena nová chirurgická klinika a v roce 1775 Josef II. povýšil chirurgii do oblasti vědy.

Oblast porodnictví ovlivnil již dvorský dekret z roku 1749 – porodní báby a jejich pomocnice se měli účastnit pitev ženských mrtvol, pro báby byly také nařízeny zkoušky. K významným postavám českého porodnictví té doby patřil Jan Melič – byl v roce 1792 jmenován profesorem praktického porodnictví na pražské lékařské fakultě, byl také průkopníkem zdravotnické statistiky a myšlenky nemocenského pojištění.

V 18. století se rozvinulo očkování proti neštovicím, které způsobovaly četné epidemie. Na začátku 19. století se vakcinace posunula z pozice věci státem podporované do věci státem vyžadované.

Většina zdravotních výkonů té doby se ale odehrávala ambulantně nebo v domácnostech a do nemocnice se dostávali lidé až v téměř kritickém stavu. Ve třicátých letech 19. století se civilní lůžková zařízení začínají více podobat ústavům léčebným než čistě sociálním, stále se ale většinou nazývají špitály.

Dětské lékařství se v této době začalo vyčleňovat z vnitřního lékařství jako samostatný obor. Studijní řády z let 1804 a 1810 přinesly zkvalitnění teoretické i praktické výuky lékařů i dalších zdravotníků.  Do roku 1843 bylo možné získat samostatně titul doktora chirurgie, poté byl udělován jen osobám, které již měli titul doktora medicíny.

Od 1. pol. 19. století je užívána narkóza. V Praze použil jako první éterovou narkózu řádový chirurg milosrdných bratrů Celestýn Opitz v nemocnici Na Františku. Narkóza chloroformová se u nás pak poprvé objevila na pražské chirurgické klinice v roce 1847, ihned po jejím objevu. Na poli interní medicíny došlo k osvojení metody „poklepu a poslechu“.

Došlo k rozvoji dalších oborů a tím členění medicíny. Začaly se provádět také transfuze. Zákon stanovil práva a povinnosti státu i samosprávných orgánů ve veřejném zdravotnictví. Zřídil instituci okresních lékařů při okresních úřadech a nařídil samosprávným orgánům zorganizovat síť obecních a obvodních lékařů. Ve své kompetenci měli oblast hygienickou a protiepidemickou, preventivní i následnou. V zákoně bylo také pamatováno na léčbu obecních chudých.

Ve druhé polovině 19. století zesílila nevraživost mezi Čechy a Němci. Založena byla lékařská komora, členství bylo povinné pro všechny lékaře vykonávající praxi. Universita se rozdělila na českou a německou. Na českou lékařskou fakultu přešly pouze tři kliniky řízené Čechy – interní, chirurgická a porodnická.

Mnohem hůře než dnes na tom byli ošetřovatelé a ošetřovatelky, nejenže měli velmi nízký plat, spaly v místnostech s nemocnými a ze špitálu mohli jen na propustku, ale také museli až do roku 1914 dodržovat celibát. Posun nastal v roce 1874, když byla v Praze otevřena Česká ošetřovatelská škola

Byl vydán zákon o povinném úrazovém pojištění všech dělníků a výkonných úředníků v továrnách, hutích, dolech, loděnicích, skladištích, lomech, stavebních podnicích apod. Dobrovolně se mohli pojistit i pracovníci v zemědělství, lesnictví apod.

Pokles kojenecké úmrtnosti nastal až od konce devadesátých let. Porodnictví, respektive péči o nedonošené děti značně posunulo zhotovení prvních inkubátorů, které spatřily světlo světa v této době.

V nemocnicích byla již běžně zvláštní lůžka pro nemocné epidemickými chorobami. Při vypuknutí epidemií se vedle toho zřizovaly epidemické nemocnice, některé se po odeznění epidemie měnily v trvalé. Od konce století vznikaly specializované ústavy pro plicní choroby, které představovaly největší hrozbu té doby.

V roce 1873 došlo k zavedení jednotného titulu MUDr. (medicinae universae doctor) pro všechny nastávající lékaře. Definitivně tím skončilo udělování dosavadních titulů – Med. Dr., magistr chirurgie, porodnictví atd.

Řádné vysokoškolské studium bylo ženám na lékařské fakultě umožněno až ministerským výnosem z 3. 9. 1900. První promovaná lékařka vyšla z české lékařské fakulty v roce 1902 – Anna Honzáková (1875-1940), úplně první lékařkou českého původu ale byla Bohuslava Kecková, promovaná roku 1880 v Curychu. Po ní následovala Anna Bayerová, promovaná roku 1881 v Bernu.

Rozmach zaznamenala anatomie a mikrobiologie, na základě získaných znalostí se upouštělo od oblíbeného pouštění žilou. Ve druhé polovině 19. století docházelo i k rozvoji stomatologie. Druhá polovina 19. století a přelom století představuje zásadní dobu pro rozvoj transfuzního lékařství i hematologie samotné.

Po napsání tohoto článku mohu s klidným svědomím říct: „Jsem ráda, že žiji v době sterilní a jednorázové výzbroje a výstroje lékařů.“

Doporučujeme vám zajímavý článek o historii odívání ve zdravotnictví.

x (x)
 
x (x)
 
x (x)
 
x (x)